Aero L-39MS (L-59) Super Albatros

Už v době vývoje a zahájení výroby L-39 se uvažovalo o jeho modernizaci. Byly zpracovány projektové studie L-39E a L-49 (L-49 VTER), které navrhovaly varianty s výkonnějšími motory, díky nimž by L-39 dosahoval vysokých podzvukových rychlostí (až 1000 km/h). Následovala studie L-39S, která kromě výkonnější pohonné jednotky počítala s křídlem s řízením mezní vrstvy.

Skutečným impulsem pro modernizaci L-39 se však stal nástup stíhacích letounů 4. generace jako MiG-29, F-16, F/A-18 a Mirage 2000 na konci 70. a začátku 80. let. Firma Aero proto zahájila vývoj letounu, který měl sloužit pro výcvik pilotů nových stíhaček. Předpokládalo se, že letectvo tehdejší Československé lidové armády získá ze SSSR letouny MiG-29, což se stalo, ale počítalo se také s exportem do dalších zemí zavádějících stíhačky 4. generace, což už se bohužel nesplnilo. Nová verze měla být vysloveně cvičným letounem a měla nést název L-39M. Posléze však bylo rozhodnuto, že nový typ bude zároveň i lehkým bojovým letounem, a název bylo změněn na L-39MS, což znamená Modernizace Super. Letoun je všeobecně znám jako Super Albatros. Člověk, jemuž patřily největší zásluhy za úspěch L-39, šéfkonstruktér Ing. Jan Vlček, se však záletu „Albatrosu pro 90. léta“ nedožil, protože 4. ledna 1984 zemřel. Vývoj L-39MS byl pak doveden do konce pod vedením Ing. Vlastimila Havelky. První let prototypu se uskutečnil 30. září 1986 a následujícího roku létaly další dva prototypy. První sériový exemplář vzlétl 1. října 1989.

L-39MS se oproti L-39C/ZO/ZA vyznačuje řadou odlišností. Už na pohled jej lze rozpoznat podle delší a ostřejší přídě. Pohání jej ruský motor Lotarev DV-2 (licenčně vyráběný slovenskými Povážskými strojárnami) o tahu 21,6 kN. Naprosto se změnil kokpit, v němž je nainstalován velký víceúčelový displej (MFD) a průhledový displej (HUD). Kokpit má nový jednodílný překryt a je v něm i více místa. Podélné a příčné řízení je opatřeno hydraulickými posilovači. Drak je zpevněn a přídavné nádrže na koncích křídla mají větší objem. Vystřelovací sedačky VS-2A umožňují záchranu i při nulové výšce a nulové rychlosti. Hlavňovou výzbroj tvoří opět 23mm kanon GŠ-23 v podtrupovém pouzdru. Je však málo známou skutečností, že původně měl být L-39MS vyzbrojen 23mm čtyřhlavňovým rotačním kanonem VKP-G3, který zkonstruovaly brněnské Závody všeobecného strojírenství (ZVS). Podvěsná výzbroj L-39MS je identická jako u L-39ZO/ZA a je nesena na čtyřech podkřídlových závěsnících, z nichž vnitřní mají nosnost 500 kg a vnější 250 kg. Stejně jako u L-39ZO/ZA patří do výzbroje L-39MS protiletadlové řízené střely R-3, ale v československém letectvu opět nikdy L-39MS s těmito raketami normálně nesloužily. Aero dokonce provedlo tovární zkoušky protiletadlových řízených raket R-60, ale ani tato zbraň se do standardní výzbroje L-39MS nedostala.

Šest letounů L-39MS v roce 1990 odebralo československé letectvo. Počítalo se s daleko větší objednávkou, kterou ale zmařil rozpad federace. Česko si ponechalo čtyři letouny, které však byly v letech 1999-2000 z výzbroje Armády České republiky vyřazeny. Naproti tomu dva slovenské letouny L-39MS stále létají. Pro export byl typ označen jako L-59. 49 kusů koupil Egypt pod názvem L-59E a 12 kusů verze L-59T odebralo Tunisko, kde nesou Super Albatrosy místní označení Fennec. Egyptské a tuniské letouny jsou vybaveny elektronikou západních firem Allied Signal, Flight Visions a Litton.

Aero L-139 Albatros 2000

Počátkem 90. let bylo evidentní, že letoun L-39 Albatros s východoevropským vybavením není příliš lákavým exportním artiklem. Proto byla zkonstruována verze L-139 Albatros 2000, což je vlastně L‑39ZA s americkým motorem Allied Signal / Garrett TFE 731-4 o tahu 18,15 kN. Tato jednotka má vyšší výkon než původní motor AI-25 (i když nižší než DV-2) a kromě toho má o cca 15 % nižší spotřebu paliva. L-139 má také další vybavení západního původu, např. průhledový displej Flight Visions, ploché obrazovky EFIS a avioniku Bendix-King. Jediný vyrobený letoun poprvé vzlétl 8. května 1993. Byl intenzivně testován a předváděn na mnoha zahraničních akcích. Nyní plní pouze roli továrního statického exponátu, ale ještě před tím posloužil při vývoji typu L159 ALCA.

Na základě spolupráce s americkou firmou Allied Signal se firma Aero rozhodla nabídnout letoun L-139 americkým ozbrojeným silám, které v té době vyhlásily výběrové řízení na nový cvičný letoun pro letectvo a námořnictvo JPATS (Joint Primary Advanced Training System). Na tento program se v té době soustředila většina výrobců cvičných letadel. K podmínkám patřila i účast americké firmy a konečná montáž v USA. Mezi účastníky byly např. letouny FMA/LTV IA-63 Pampa 2000, EMBRAER/Northrop EMB-312H Super Tucano nebo SIAI-Marchetti/Grumman S.211A. L-139 splnil všechny požadavky a byl vyhodnocen jako kvalitní, ale v roce 1994 byl vítězem vyhlášen typ Pilatus/Raytheon/Beech PC-9 Mk II, který dostal oficiální název T-6 Texan II. V rámci nabídky letounů L-139 pro USA byla v roce 1991 navržena palubní verze L-39N (Navy). Kromě nezbytného přistávacího háku měla být vybavena americkým motorem a avionikou. Přední a střední částy trupu měly být zesíleny, aby vydržely namáhání při startu a přistání.

L-39-97 L-39MT L-39 UCAV

Největším uživatelem letounů L-39 Albatros byl Sovětský svaz, který zakoupil 2081 letounů L-39C. Po rozpadu SSSR je převzaly nástupnické státy a Vojenské vzdušné síly Ruské federace stále provozují několik stovek L-39C. Postupně je mají nahradit nové letouny Jak-AT (Jak-130) a MiG-AT, ale i tak zůstanou Albatrosy ještě řadu let ve službě. Ruské letectvo proto zahájilo program L-39-97, jehož cílem je prodloužení životnosti části Albatrosů a modernizace některých prvků přístrojového vybavení. Program realizuje společnost Mjasiščev, což pro firmu Aero znamenalo značné zklamání, protože doufala, že sama získá kontrakt na údržbu a modernizaci ruských L-39. V plánu byla ještě další modernizace na standard L-39MT, který měl zahrnovat ruskou elektroniku, ruské vystřelovací sedačky K-93 (K-36LT) a menší změny draku. Vznikl dokonce funkční demonstrátor L-39MT, ale kvůli nedostatku financí byl tento program zastaven. Většina ruských Albatrosů je mimo aktivní službu a Rusko nabízí odprodej repasovaných letounů státním i nestátním zájemcům.

V lednu 2004 oznámil velitel ruského letectva generálplukovník Vladimir Michailov, že část letounů L-39 a MiG-27 bude přestavěna na bezpilotní bojové letouny. Měly by mít automatické systémy řízení letu a systém automatického vypouštění zbraní. V současné době už v ruském letectvu pravděpodobně funguje nejméně jedna letka bezpilotních strojů L-39 a MiG-27, ale podrobnější informace o tomto programu nejsou známy.

L-39 AUP

V roce 2002 byla představena další zahraniční modernizace L-39C, a to ukrajinsko-izraelský L-39 AUP (Avionics Upgrade Programme). Podílí se na něm tři ukrajinské firmy (letecký opravárenský podnik Odesaviaremservis, motorářská vývojová firma GP ZMKB Progress imeni A. G. Ivčenka a výrobce motorů OAO Motor-Síč) a divize Lahav izraelské firmy IAI (Israel Aircraft Industries). Modernizace se týká elektroniky a motoru. L-39 AUP má nový „skleněný kokpit“ s plochými víceúčelovými displeji, průhledovým displejem a ovládáním typu HOTAS. Nový palubní počítač umožňuje simulovat nejrůznější letové a bojové situace a virtuální radiolokační stanice umožňuje i nácvik vzdušného boje. Letoun je vybaven navigací GPS a systémem výstrahy před nárazem do pozemních překážek. Pohání jej modernizovaný motor AI-25TLŠ. První let se odehrál 30. srpna 2002. Na standard L-39 AUP má být přestavěna část L-39C ukrajinského letectva, ale program je nabízen i dalším uživatelům.

Soukromé letouny L-39

Není pochyb o tom, že L-39 Albatros je nejoblíbenějším vojenským letounem v soukromých rukou. Americká Federální letecká asociace (FAA) vydala přes 250 licencí na provoz L-39 (všechny v kategorii Experimental), které jejich majitelé koupili většinou ze zemí bývalého východního bloku. Další desítky Albatrosů vlastní soukromníci v Evropě. Obvykle jde o L-39C, ale létá i několik privátních L-39ZO/ZA. Cena letuschopného L-39 včetně licence se pohybuje mezi 300 000 a 500 000 dolary. Majitelé oceňují především ovladatelnost, nenáročnost a spolehlivost Albatrosu. Do roku 2004 havarovalo cca deset soukromých L-39, ovšem ve všech případech šlo o lidskou chybu, nikoli o technickou závadu. V rámci těchto havárií byly zaznamenány také dvě úspěšné katapultáže. L-39 bývá označován za jeden z nejkrásnějších vojenských letounů na světě. Existují i celé soukromé akrobatické skupiny létající na L-39, např. francouzský tým Breitling.

Od roku 2004 létá jeden soukromý Albatros i v České republice. Jeho majitelem je Pavel Píchal z Plzně, který letoun koupil na Ukrajině a díky pomoci svých přátel jej dostal do letuschopného stavu. Jedná se o L-39C z roku 1981 s výrobním číslem 131904. Úřad pro civilní letectví České republiky (ÚCL ČR) mu přidělil symbolickou poznávací značku OK-JET a dal mu povolení k provozu v kategorii Experimental. Letoun se poprvé vznesl 13. srpna 2004 v 10.20 z letiště Plzeň-Líně. Pilotoval zkušební pilot firmy Aero Vodochody Vladimír Kvarda a v zadním kokpitu seděl pracovník ÚCL ČR Vladimír Chejnovský. Černý Albatros už se objevil na několika leteckých dnech a dalších akcích.

Soukromí majitelé a příznivci Albatrosů provozují vlastní internetové stránky L39 Enthusiasts: http://www.L39.com/

Albatros pro Jamese Bonda

Velmi specifickou epizodou z historie L-39 je účinkování v úvodní scéně bondovky Zítřek nikdy neumírá (Tomorrow Never Dies, 1998). Agent 007 infiltruje tábor obchodníků se zbraněmi na Sibiři, kde se nacházejí i dva letouny L-39. Britské námořnictvo se rozhodne zničit tábor řízenou střelou s plochou dráhou letu, ale Bond zjistí, že jeden z letounů L-39 nese sovětská nukleární torpéda (!), jejichž komponenty z plutonia by po explozi zamořily okolí. Musí tedy letoun s nebezpečnou výzbrojí dostat pryč, což se mu samozřejmě podaří. Druhý letoun L-39 jej pronásleduje, ale Bond nepřítele vskutku bravurním (i když naprosto nereálným) způsobem zničí. Při natáčení byly použity dva letouny L-39ZO z výzbroje bývalé NDR; v kokpitech jsou dobře vidět německé popisky. V původní verzi scénáře se počítalo s dvoumístnými „severokorejskými“ letouny MiG-29. Opět se mělo jednat o stroje z ex-východoněmeckého arzenálu, ale jejich vysoké provozní náklady by letovou sekvenci neúnosně prodražily, takže přednost dostaly méně náročné a lépe ovladatelné Albatrosy.

Za zmínku stojí výzbroj obou letounů. „Bondův“ Albatros nese dvě „sovětská nukleární torpéda SB-5“, což jsou pouze přemalované palivové nádrže; filmaři navíc asi neoplývali příliš dobrou znalostí azbuky, protože na nádržích je napsáno „CB-5“. Dále má dvě upravené raketnice UB-16 pro 57mm neřízené rakety. Místo 16 raket však každá raketnice obsahuje 15 raket a nepříliš rychle střílející kanon. Taková zbraň ovšem reálně neexistuje; kromě toho se vnucuje otázka, kde by se měla nacházet munice pro kanon. Druhý Albatros má dvě „kanonové raketnice“ téhož typu a dvě řízené střely vzduch-vzduch s infračerveným naváděním, podle vzhledu nejspíše R-3S. Filmový L-39 byl dokonce obdařen průhledovým displejem, který ve skutečnosti najdeme až u L-39MS, i když v mnohem menších rozměrech.

Pripravil: Lukáš Visingr