Aero L159A ALCA a L159B Albatros II

V roce 1992 se společnost Aero Vodochody začala zabývat návrhem perspektivního lehkého bojového letounu, který měl vycházet z řady L-39. Vlastní vývoj začal v roce 1994 a v dubnu následujícího roku vláda přislíbila, že odkoupí 72 kusů nového letounu a bude krýt 15 % nákladů na vývoj. Smlouva o koupi oněch 72 letounů byla podepsána v červenci 1997 a její hodnota byla 708 milionů dolarů. Armáda České republiky měla primárně zájem o jednomístný bojový letoun, ale první prototyp představený 12. června 1997 byl ještě dvoumístný. Fakticky šlo o přestavěný tovární stroj L-59 označený L-59F. První let se odehrál 2. srpna 1997 a v kokpitu seděl hlavní testovací pilot firmy Miroslav Schützner. 18. srpna 1998 byl zalétán jednomístný letoun L159A ALCA (Advanced Light Combat Aircraft) a 20. října 1999 první sériový letoun. 10. dubna 2000 byly první dva sériové letouny předány k vojskovým zkouškám na letišti v Čáslavi a poslední L159A byly dodány 3. února 2004. L159A jsou umístěny na 21. základně taktického letectva v Čáslavi a 22. základně taktického letectva v Náměšti nad Oslavou.

L159A ALCA bezpochyby představuje jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší letoun své kategorie na světě. Firma Aero si však byla vědoma, že větší poptávka je po dvoumístných cvičných letounech. Od počátku se proto počítalo s vývojem dvoumístné verze L159B (původně L159T). První prototyp vzlétl 1. června 2002 a Armáda České republiky by měla odebrala minimálně dva kusy (výhledově šest až dvanáct). Dvoumístný model původně nesl jméno ATALCA (Advanced Training and Light Combat Aircraft), ale v roce 2004 dostal přitažlivější obchodní název Albatros II. Zúčastnil se výběrových řízení v Jihoafrické republice a Indii, ale v obou zemích jej porazil britský BAE Hawk 100. Je zajímavé, že podle neoficiálních informací byl L159B v obou případech vyhodnocen jako technicky lepší, ale Hawk byl podpořen příslibem masivních investic, kterým Aero nemohlo konkurovat. Na veletrhu IDET 2005 byl představen „Pokročilý pozemní výcvikový systém L159“ (L159 AGBTS, Advanced Ground-Based Training System), který je společným dílem firem Aero Vodochody a.s. a E-COM s.r.o. Slavkov u Brna. Jedná se o špičkový simulační systém, který je možné konfigurovat podle požadavků zákazníka. Zároveň je jednou ze součástí „Komplexního výcvikového systému L159B“ (L159B Total Training System), který kromě simulátoru AGBTS zahrnuje vlastní cvičný letoun L159B Albatros II, logistickou podporu a zařízení pro debriefing. Tento komplex obdržel Zlatou prestižní cenu časopisu IDET News v oboru Letecká technika.

Posléze se ukázalo, že 72 kusů L159A pro Armádu ČR byl silně nadhodnocený počet, protože české ozbrojené síly využívají přibližně třetinu. Momentálně se uvažuje o odprodeji „přebytečných“ kusů některé cizí zemi; v úvahu připadá např. Egypt. Aero však stále doufá, že prodá několik desítek L159 do zahraničí. Potenciálními odběrateli by mohly být státy bývalé Varšavské smlouvy, mezi nimi Slovensko a Maďarsko. Země Visegrádské čtyřky už dokonce jednají o vytvoření společného výcvikového centra, jehož ústředním prvkem by byly L159. O L159 projevovala velký zájem Libye, jenže na tu se tehdy vztahovalo přísné zbrojní embargo. Po roce 2001 však Libye nastoupila cestu spolupráce s mezinárodním společenstvím, takže naděje na export L159 do Libye opět existuje. Mezi dalšími možnými uživateli L159 figuruje Izrael, Venezuela, Řecko, Indonésie a Filipíny. Aero vede jednání i s letectvem Tchaj-wanu, což zřejmě souvisí s faktem, že Aero delší dobu spolupracuje s tchajwanským leteckým podnikem AIDC. Cena L159 na světovém trhu se pohybuje kolem 15 milionů dolarů.

Po konstrukční stránce L159 sice vychází z L-39, ale změny byly tak zásadní, že L159 se svému předchůdci podobá jen vzhledem. Pohání jej americký motor Honeywell (Allied Signal) / ITEC F124-GA-100 s tahem 28 kN. V přídi letounu je umístěn víceúčelový italský radiolokátor FIAR Grifo-L schopný sledovat až osm vzdušných cílů. V kokpitu L159A se nacházejí dva ploché barevné displeje Allied Signal a průhledový displej Flight Visions FV-3000. Zadní kabina L159B má téměř identickou výbavu. Letoun má dále kombinovaný inerciální a družicový navigační systém firmy Honeywell, autopilota od Lear Astronics, radarový výstražný systém GEC Marconi Sky Guardian 200, vyhazovač klamných infračervených a radarových cílů Vinten Vicon a celou řadu dalších elektronických systémů západní výroby. Celý komplex je postaven na západní komunikační sběrnici standardu MIL-STD-1553. Přístroje v kokpitu jsou kompatibilní s brýlemi nočního vidění a ovládací prvky jsou rozmístěny podle principu HOTAS. Vystřelovací sedačka VS-2B spolehlivě funguje za nulové výšky a nulové dopředné rychlosti. Na L159B byla testována maketa trubice pro tankování za letu a tento prvek je nabízen pro L159A i L159B. Na projektu L159 se podílí 27 českých a 40 zahraničních firem.

Hlavňovou výzbroj L159 tvoří podtrupový kontejner s 20mm dvouhlavňovým kanonem ZPL-20 Plamen od firmy Zbrojovka Vsetín INDET a max. 224 náboji. V případě problémů s jeho vývojem se počítalo s použitím amerického rotačního kanonu M197 známého z bitevního vrtulníku AH-1 Cobra. Pro nesení další výzbroje slouží šest závěsníků pod křídlem a jeden pod trupem, na které lze umístit až 2700 kg nákladu; čtyři závěsy jsou „mokré“, tj. umožňují nést palivové nádrže. L159 je určen pro nesení a odpalování západních zbraní. Standardní řízené střely představují AIM-9 Sidewinder proti vzdušným a AGM-65 Maverick proti pozemním cílům. Uvažovalo se také o střelách AIM-120 AMRAAM. Izraelská firma Rafael nabízela integraci svých špičkových střel Python-4, a to zcela zdarma. Požadovala (celkem logicky) pouze zapůjčení jednoho L159 pro zkoušky raket, ale česká vláda tuto fantastickou nabídku z jakéhosi záhadného důvodu odmítla. Dále může L159 nést různé typy neřízených pum a raket a kontejnerů pro průzkum, navigaci, zaměřování a elektronický boj. Byly provedeny zkoušky laserem naváděných pum GBU-16 Paveway a britských protitankových střel Brimstone.

Je zajímavé, že firma Aero Vodochody a.s. důsledně trvá na tom, že letouny ALCA a Albatros II nesou název L159, nikoli L-159. Snad se má jednat o jakési symbolické oddělení „starých“ a „nových“ časů, protože u typů L-29, L-39, L-59 a L-139 se pomlčka naopak požaduje.

Aero B-34

Jedním z nejméně známých československých leteckých projektů je bitevní letoun B-34, který byl vyvíjen koncem 50. let. Když byl v roce 1953 hodnocen stav československých vzdušných sil, jako jedna z největších slabin byla kritizována absence moderních bitevních letounů, tj. letounů pro ničení pozemních cílů přímo na bojišti ve spolupráci s vlastními pozemními jednotkami. Československé letectvo používalo bitevníky B-33, což bylo československé označení pro sovětský Iljušin Il-10. Ten byl v té době jednoznačně zastaralý a Sovětský svaz jeho výrobu zastavil, zatímco u nás dobíhala licenční výroba 1200 kusů. Letectvo mělo dvě možnosti. Buďto zadat domácím výrobcům požadavky na vývoj nového bitevního letounu, nebo upravit pro bitevní úkoly některý stávající typ. 12. února 1958 dokončila společnost Aero „Studii bitevního letounu“, který dostal předběžné vojenské označení B-34. Zpracovali ji major Josef Sedláček, Ing. Jan Vlček, Ing. Šeboch a pan Klusák. Navrhovaný stroj měl být elegantní dolnoplošník, tvarově poněkud připomínající francouzský typ Dassault Étendard IV. Pohon měl obstarávat sovětský motor RD-9 s maximálním tahem 29 kN bez přídavného spalování. Hlavňovou výzbroj měly tvořit dva 23mm kanony NR-23 v kořenech křídla.

Značně neobvyklým prvkem však byla druhá část organické výzbroje, kterou mělo být 80 neřízených raket LR-55 ráže 55 mm ve dvou obloukových raketnicích po obvodu motoru. Dále měl B-34 mít čtyři závěsníky pod křídlem pro tzv. „zvýšenou výzbroj“. Na každý závěs se mělo vejít šest 130mm neřízených raket LR-130, případně puma o hmotnosti 250 kg nebo palivová nádrž. Pro B-34 se počítalo se třemi kamerami AFP-12,5, z nichž jedna měla být v přídi trupu a dvě v bocích trupu poblíž raketnic. Časový rozvrh projektu B-34 však byl zcela nereálně optimistický. Projekt měl být hotov do 30. září 1959 a první prototyp do 30. června 1961. Náklady na vývoj byly vypočítány na 16 milionů Kčs a čtyři prototypy měly být postaveny za 42 milionů Kčs. Navíc se ukázalo, že idea bitevního letectva vycházející ze zkušeností z druhé světové války je zastaralá. Hlavním problémem bylo to, že letouny by trávily nad bojištěm příliš mnoho času, takže by je neúnosně ohrožovaly protiletadlové zbraně nepřítele. Nová vize bitevního letectva předpokládala rychlé údery s maximálním účinkem a rychlým opuštěním prostoru cíle. Pro takové úkoly byla zjevně vhodnější přestavba některého stíhacího letounu a projekt B-34 byl brzy zastaven. V roce 1959 začaly modifikace letounů MiG-15 a MiG-15bis na verze MiG-15 SB, resp. MiG-15bis SB (Stíhací Bombardovací).

Aero L-59 a L-159 (A-159B) Sokol

Není příliš známou skutečností, že názvy L-59 a L-159 už byly v historii firmy Aero jednou použity. Došlo k tomu koncem 60. let, kdy tým kolem již několikrát zmíněného Ing. Jana Vlčka začal pracovat na dvou projektech lehkých bitevníků. Lehký těsně podzvukový bitevní letoun označený jako L-59 představoval asi o pětinu zvětšený L-39 poháněný dvěma motory AI-25 v rozšířené zádi. Mnohem ambicióznější projekt L-159 (také A-159B) Sokol si kladl za cíl vyrobení nadzvukového bitevního letounu. Práce na něm začaly zřejmě v roce 1967. Stroj měly pohánět dva motory o tahu po 19,6 kN umístěné v gondolách na bocích zádi trupu. Šípové křídlo mělo mít na koncích přídavné nádrže kapkovitého tvaru. Uvažovalo se o hornokřídlém, středokřídlém i dolnokřídlém uspořádání, aby pak dostala přednost poslední možnost. Zajímavostí byla navžená konstrukce hlavního podvozku, který měl mít na každé noze dvě tandemově uspořádaná kola, což mělo usnadnit požadované operace z nezpevněných ploch. Výzbroj měla být nesena na jednom podtrupovém a šesti podkřídlových závěsnících. Stroj měl dosahovat maximální rychlosti cca 1500 km/h (Mach 1,4) a jeho dostup měl být kolem 15 000 m. Byl postaven model L-159 (A-159B) pro testy v aerodynamickém tunelu VZLÚ, a dokonce snad začaly práce na technologické maketě v měřítku 1:1, ale po několika potížích byl projekt počátkem roku 1970 zastaven. Dochovala se jen jedna fotografie onoho modelu, ale idea bitevníku značky Aero dosud žije v podobě letounu L159A ALCA.

Summary

Tři generace cvičných letounů Aero: L-59, L-39 a L-29.

Nahor

Pripravil: Lukáš Visingr