Aero L-39 Albatros

Práce na nástupci L-29 byly zahájeny v roce 1964 s předběžným označením L-39. Nejprve se předpokládal dvoustupňový výcvik, jehož první stupeň měly tvořit modernizované letouny L-129. Druhý stupeň měl představovat nadzvukový cvičný letoun L-39 M-1 „Machtrenér“, který měl dosahovat rychlostí Mach 1 až 1,2. Brzy však bylo rozhodnuto, že zadání takticko-technických požadavků bude více vyhovovat jednostupňový výcvik s podzvukovým letounem L-39. Vedením vývoje byl pověřen Ing. Jan Vlček (1922-1984), který se podílel i na letounu L-29, a vývojové práce se odehrávaly ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu (VZLÚ) v Praze-Letňanech. První návrhy se poněkud lišily od dnes známé podoby Albatrosu; křídlo mělo výraznější šíp a na koncích křídla nebyly palivové nádrže. Podnik Motorlet připravoval pro L-39 vlastní motor s tahem 19,6 až 21,6 kN, ale nakonec dostal přednost sovětský typ Ivčenko AI-25, který se v Motorletu licenčně vyráběl pod názvem AI-25W. Později se přešlo na verzi AI-25TL, i když Motorlet prosazoval vlastní jednotku Walter Titan. Motory AI-25TL se vyráběly v SSSR a do Československa byly dodávány až k montáži do letounů. AI-25TL má maximální tah 17,2 kN.

První prototyp nového letounu označený L-39 X-01 byl určen k pozemním zkouškám. Prototyp L-39 X-02 poprvé vyjel na dráhu v den státního svátku, 28. října 1968, tedy týden po začátku okupace Československa. Poprvé se vznesl k obloze z plochy letiště VZLÚ dne 4. listopadu 1968 v 9.15. Od sériových strojů se odlišoval mj. kryty podvozku, menšími nasávacími otvory a protivývrtkovým padákem v zádi. Třetí kus L-39 X-03 vzlétl 4. května 1969. Celkem vzniklo jedenáct prototypů (L-39 X-01 až X-11), z nichž některé odpovídaly dalším verzím L-39.

V roce 1971 byla vyrobena desetikusová ověřovací série a plná sériová výroba letounu byla zahájena v roce 1972. Základní dvoumístnou variantu L-39C (Cvičná) koupily následující země (v závorce uveden počet kusů): Československo (36), Sovětský svaz (2081), Irák (6), Afghánistán (26), Vietnam (24), Kuba (30), Etiopie (26), Alžírsko (7) a Jemen (12). V případě Jemenu a Alžírska nešlo o nově vyrobené stroje, nýbrž o repasované letouny, které do Jemenu dodaly soukromé české firmy. Po rozpadu SSSR se jeho letouny rozdělily mezi nástupnické státy, z nichž většina je stále provozuje. Některé letouny se v rámci obchodů dostaly i do dalších států; je s určitostí známo, že Severní Korea má 12 kusů a letectvo Angoly má celkem 12 L-39 verzí C a ZA; další možní uživatelé jsou uvedeni níže. Do roku 1989 bylo vyrobeno okolo 2925 letounů L-39 všech verzí. Uvádí se, že v osmdesátých letech byly dvě třetiny proudových cvičných letounů na světě výrobky firmy Aero.

Na Albatrosech létaly nebo stále létají některé státní akrobatické skupiny. Na prvním místě je třeba jmenovat tým slovenského letectva Biele Albatrosy, který v roce 2004 bohužel ukončil svou činnost. Akrobacii s L-39 stále předvádí ruská skupina Rus, na Západě vystupující jako Team Russia. Původně vznikla jako tým sovětské organizace DOSAAF (Všesvazový dobrovolný svaz pro spolupráci s armádou, letectvem a loďstvem SSSR, obdoba československé organizace Svazarm), v současné době spadá pod letectvo, i když se netěší takové podpoře jako „stíhačkové“ skupiny Russkije Viťazi (Russian Knights), Striži (Swifts) nebo Ispytatěli (Test Pilots).

Oba členové osádky L-39 sedí na vystřelovacích sedačkách VS-1BRI, které umožňuji bezpečnou katapultáž při nulové výšce a rychlostech nad 150 km/h. Letoun L-39C je součástí výcvikového komplexu, který zahrnuje i tři pozemní systémy. Je to dvoumístný letový trenažér TL-39, systém pro nácvik katapultáže NK-TL-29/39 (použitelný pro Delfín i Albatros) a kontrolní zařízení KL-39, které automaticky kontroluje 237 parametrů. V červnu 1972 byl postaven letoun L-39 X-08, což byl prototyp jednomístné verze L-39V pro vlekání cvičných terčů KT-04. Letoun nemá přetlakovou kabinu a místo zadního kokpitu nese vlečné zařízení L-03 převzaté z cvičných strojů S-103V (staré československé označení vlečné verze letounu MiG-15bis). Vlastně jde o navíjecí buben vlečného lana poháněný náporovou turbínkou pod trupem. L-39V se od cvičné verze liší také tím, že nemá hermetizovanou kabinu. Celkem bylo vyrobeno osm letounů, které měly neobvyklé oranžovo-bílé zbarvení. V roce 1976 byly zařazeny do stavů československého letectva, ale později bylo několik kusů předáno letectvu NDR. Pro úplnost lze dodat, že Aero navrhovalo ještě další jednomístnou verzi nazvanou L-39B. Mělo se jednat o speciální průzkumný letoun, který by v zadní kabině nesl soupravu fotografických přístrojů. Tento projekt však nebyl realizován.

Aero L-39ZO/ZA Albatros

Základní cvičná verze L-39C je opatřena dvěma závěsníky, které umožňuji nést lehkou protizemní výzbroj do celkové hmotnosti 250 kg. V roce 1973 byly zahájeny práce na „verzi pro rozšířený výcvik“, což byl eufemismus pro výcvik zbraňový. Výsledný letoun nazvaný předběžně L-39Z měl mít čtyři závěsníky pod křídlem a měl sloužit i jako lehký bojový. Jako jeho prototyp sloužil letoun L-39 X-09. Posléze byly k vnitřnímu páru závěsníků připojeny palivové rozvody a letoun byl dále označován jako L-39ZO. Kompletní program zkoušek byl úspěšně ukončen v červnu 1976. Krátce na to byl letoun vybaven odnímatelným pouzdrem pod trupem, které obsahuje sovětský 23mm dvouhlavňový kanon GŠ-23 a 150 nábojů. Tato verze dostala název L-39ZA a první let s kanonem se uskutečnil 29. září 1976. Do testů se zapojily i prototypy L-39 X-10 a X-11, konstruované od začátku podle standardu L-39ZA.

Vnitřní pár závěsníků L-39ZO/ZA má nosnost po 500 kg a vnější po 250 kg. Obvyklé sestavy výzbroje představují dvě bomby po 450 kg, čtyři bomby po 250 kg, šest bomb po 125 kg a čtyři raketnice UB-16, každá pro šestnáct 57mm neřízených raket. Dále se používají přídavné palivové nádrže o objemu 350 nebo 150 litrů. Vnější dvojice závěsníků může nést dvě protiletadlové řízené střely s infračerveným naváděním typu R-3S. Zachycení cíle hlavicí rakety je pilotovi oznámeno zvukovým signálem ve sluchátkách; údajně se jedná o bzučení podobné starému elektrickému domovnímu zvonku. V československém letectvu L-39 s těmito raketami nikdy nebyly v normální službě, ale během výcviku stíhacích pilotů se někdy používaly cvičné rakety R-3U, což byla pouze válcová trubice s hlavicí pro nácvik zaměřování.

Na jeden vnitřní závěsník lze umístit průzkumný kontejner PFK-5 s pěti fotoaparáty; v takovém případě se pod druhý vnitřní závěsník zavěšuje palivová nádrž. Ještě je třeba dodat, že L-39ZO/ZA nemůže naráz nést dvoučlennou osádku, plnou zásobu paliva a plnou výzbroj. Použitelnost kanonu GŠ-23 je omezena tím, že při menších rychlostech sací otvory nasávají zplodiny vzniklé při střelbě, což může způsobit až vysazení motoru. Proto je střelba automaticky blokována při rychlostech nižších než 410 km/h a při úhlu náběhu nad 3 stupně. Pro L-39 byly vyvíjeny i tři typy kulometných kontejnerů: kontejner PK-3 se třemi 7,62mm kulomety vzor 77, kontejner Kokul s 12,7mm kulometem 9A624 (známým z vrtulníku Mi-24D/V) a kontejner s 12,7mm kulometem NSV. Kontejner PK-3 byl vyroben a testován, ale k sériové výrobě nedošlo, zbylé dva typy byly teoreticky dořešeny, ale už nebyly realizovány.

Československo považovalo za finální verzi až L-39ZA a nikdy neodebralo žádný L-39ZO. Letouny L-39ZO koupily následující země: Irák (74), Východní Německo (52), Libye (180) a Sýrie (55). Variantu L-39ZA zakoupily kromě Československa (30) také Sýrie (44), Rumunsko (32), Nigérie (24), Bulharsko (36), Alžírsko (49), Bangladéš (8), Kambodža (6), Ghana (2) a Litva (2). Někteří uživatelé však část svých letounů prodali dalším zemím, takže např. Čad koupil čtyři L-39ZA. Egypt vlastní deset L-39ZO ukořistěných Libyi během občanské války v Čadu. Libye se v roce 1983 pokusila dodat 17 letounů do Nikaraguy, avšak tento pokus se nezdařil. Angola získala 12 letounů L-39C a L-39ZA a několik málo Albatrosů různých verzí mohou používat také Benin, Guinea-Bissau, Mozambik, Svatý Tomáš a Tanzanie.

Letouny různých uživatelů se od sebe mírně odlišují přístrojovým vybavením. Prvními letouny nesoucími výslovně západní avioniku byly L-39ZA pro Nigérii, které mají komunikační přístroje firmy Bendix-King a anglické popisky přístrojů v kokpitu. Speciální případ představuje dodávka 40 letounů L-39ZA/ART pro Královské letectvo Thajska v letech 1992-1996. Jde o jedinou verzi L-39 vyvinutou na objednávku zahraničního zákazníka. Původně měla nést název L-39ZE (Zbraňový Exportní) nebo L-39ZA/MP (Multi Purpose) a může sloužit jako cvičná, lehká bojová i vlečná. Je vybavena západní avionikou od izraelské společnosti Elbit. Americké ozbrojené síly (US Air Force a US Navy) provozují určitý počet L-39 pro srovnávací zkoušky, výcvik, imitaci protivníka apod. V září 2003 proběhly na základně Edwards testy jednoho Albatrosu, na základě nichž byl L-39 vybrán jako nástupce typu T-39 Sabreliner.

L-39ZA létaly hotovostní lety na západní hranici ČSSR, kterou občas narušovaly americké vrtulníky ze Západního Německa. 28. září 1985 se nad naše území dostal vrtulník AH-1S Cobra, proti kterému zasáhl Albatros pilotovaný nadporučíkem Slavomírem Piskatým. Odpálil proti americkému vrtulníku osm 57mm raket; jedna z nich zřejmě zasáhla, ale hlavice neexplodovala, takže poškozená Cobra se dostala zpět nad Německo. Objevily se také zprávy, že během jednoho z izraelsko-arabských konfliktů sestřelil syrský (nebo irácký?) Albatros izraelskou stíhačku F-4 Phantom II, což však nikdy nebylo spolehlivě potvrzeno.

L-39 Albatros nikdy neobdržel žádné kódové označení amerického ministerstva obrany nebo Severoatlantické aliance, nebo alespoň žádné takové není známo. To je poměrně nezvyklá situace, protože Pentagon a NATO obvykle přidělovaly kódové názvy mimořádně aktivisticky, a to někdy i letounům, které vůbec neexistovaly.

Pripravil: Lukáš Visingr